Pětičlenný tým převzal z rukou prezidenta republiky Zlatý záchranářský kříž, nejvyšší ocenění udělované záchranářům v České republice. Vloni na podzim se jim při náročném zásahu v Tišnově podařilo zachránit šest lidských životů. Mezi oceněnými byl i Vladimír Jarušek, záchranář s dvacetiletou praxí, který své bohaté zkušenosti předává studentům Ústavu zdravotnického záchranářství a intenzivní péče Fakulty zdravotnických věd UP.
Práce záchranáře, to je spousta výzev, hodně učení, zajímavých zkušeností a také nepříjemných zážitků, upozorňuje čerstvě oceněný záchranář z Brna a zmiňuje také, proč je pro něj pedagogická činnost tak významná.
Co pro vás ocenění Zlatý záchranářský kříž znamená a jak jste si užil samotné předávání na Pražském hradě?
Jedná se o nejvyšší záchranářské ocenění udělované v ČR, takže si ho opravdu velice vážím, i když je třeba zdůraznit, že se jedná o ocenění celého našeho kolektivu, který se zásahu účastnil, nejenom mě samotného. Samozřejmě Zlatý kříž a Čestné uznání jsme dostali každý. Audience u prezidenta republiky je vždy významná a reprezentativní událost a jako takovou jsme ji, myslím, všichni vnímali.
Můžete přiblížit okolnosti zásahu, za který jste vyznamenání získal?
Koncem října 2021 ve večerních hodinách jsme v Tišnově, kde sloužím na záchranné službě, vyrazili na základě tísňové výzvy na zásah k chlapci, který měl být vícečetně poraněn. Bohužel jsme neměli v první chvíli více informací. Po příjezdu na místo události jsme však zjistili, že se jedná o mnohočetná sečná a bodná poranění a zraněno bylo navíc celkem šest osob. Otřesné bylo, že všichni byli členy jedné rodiny a brutální útok byl spáchán sekerou, nožem a železnou tyčí, přičemž většina zraněných byla zasažena do hlavy a hrudníku. Jednalo se tedy o závažná, mnohočetná a život ohrožující poranění u pěti postižených. Přivolali jsme na místo druhou lékařskou posádku a informovali operační středisko o podrobnostech zjištěných na místě. Postupně se na místo dostavily i další složky Integrovaného záchranného systému. Na ošetření a převoz do nemocnice byly povolány další výjezdové skupiny, včetně letecké záchranky. Bohužel dojezdová vzdálenost byla velká, a tak jsme ve čtyřech záchranářích a jedné lékařce pečovali o zmíněných pět těžce zraněných osob relativně dlouhou dobu. Na pomoc nám přijel inspektor provozu a významně nám pomohli i hasiči. Policisté zneškodnili pachatele a zajistili místo tragédie.
Když se za událostí zpětně ohlížíte, zažil jste během své práce u záchranky podobně komplikovaný zásah?
Na záchranné službě pracuji přes dvacet let a můžu říct, že tento zásah řadím mezi nejnáročnější, například vedle nehody tramvají, výbuchu plynu v obytném domě a dalších, kdy je vždy větší počet zraněných. Zásah byl ale specifický v tom, že jsme v malém počtu zachránců museli zvládnout nepoměr těžce zraněných. Na malém městě slouží pouze dvě posádky záchranné služby. Ještě dnes mám husí kůži, zejména když si vzpomenu na okolnosti tragédie. Naštěstí všichni přežili, i když trvalé následky a především psychické trauma si ponesou bezpochyby do konce života.
Jak náročná je práce záchranáře po fyzické a psychické stránce? Je to takříkajíc padesát na padesát, nebo jedna stránka dostává zabrat více?
Na tuhle otázku není úplně snadné odpovědět. Každý zásah je svým způsobem specifický, někdy převažuje fyzická náročnost, kdy si sáhnete na dno při hodinové resuscitaci a transportu pacienta, když nejede výtah. Záda vás pak bolí ještě dva dny. Jindy jde o psychickou zátěž, kdy několik dní přemýšlíte, zda to má smysl, a nějakou dobu trvá, než se otřepete. Důležité je správně relaxovat. Možná bych řekl, že v mladším věku bylo více psychické náročnosti, někdy asi způsobené nedostatkem zkušeností. Se zvyšujícím se věkem začíná převažovat fyzická náročnost a psychická vyrovnanost, pokud to tak lze nazvat. Ale praxe mě naučila, že urgentní medicína vám nachystá překvapení i po dvaceti letech. Je třeba mít pokoru a nemyslet, že všechno už znám a nic mě nepřekvapí.
Působíte jako záchranář, současně vyučujete na fakultě zdravotnických věd. Jak zvládáte obojí kombinovat?
Ve zdravotnictví pracuji od roku 1996. Pracoval jsem jako sanitář, posléze všeobecná sestra, a nakonec jsem záchranář. Prošel jsem nemocnicí, záchrankou, pracoval jsem v managementu, takže pedagogika byl jakýsi přirozený vývoj. Myslím, že je třeba předávat znalosti a dovednosti dál a pomáhat další generaci budoucích kolegů. Propojení praxe s teorií a zejména se zkušenostmi je nenahraditelné. Vzpomínám s úctou právě na starší kolegyně a kolegy, kteří nám také předávali své know how, ať to byli lékaři, sestry či záchranáři. Žádná učebnice vás nenaučí to, co člověk pracující mnoho let v oboru. Takže úvazek na fakultě zdravotnických věd je pro mě závazkem a zároveň způsobem, jak splatit dluh předchozí generaci, která učila nás.
Jak dlouho už na fakultě zdravotnických věd působíte a jak často vyučujete?
Na olomoucké fakultě jsem elévem, ale pedagogice se věnuji již několik let. Působil jsem jako externí vyučující na Vyšší odborné škole zdravotnické Brno a jsem také lektorem v Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů Brno. Takže v souhrnu vyučuji v podstatě každý týden. Učím nejen budoucí záchranáře, ale i sestry, řidiče sanitek a účastním se i odborných a atestačních zkoušek. Jezdím na soutěže, jsem členem předsednictva Komory záchranářů. Takže ten záběr je poměrně široký.
Co byste poradil a doporučil zájemci o studium v ústavu zdravotnického záchranářství a intenzivní péče, tedy potenciálnímu záchranáři? Které vlastnosti by měl mít?
Pokud zvažujete studium záchranářství, hlavně pak práci záchranáře, vězte, že vás nečekají pouze tři roky studia na fakultě, ale spousta výzev, hodně učení, zajímavých zkušeností a také nepříjemných zážitků. Je potřeba, abyste byli chytří, učenliví, fyzicky zdatní, psychicky odolní, pokorní a hlavně, abyste měli úctu k člověku. Tým pedagogů se bude snažit vám předat vědomosti, zkušenosti a udělat z vás ty správné kolegy. Já se vždy řídím heslem – student, se kterým bych šel do ostré služby, je můj kolega, a to je náš cíl.
Ve filmu a televizi působí záchranářství jako atraktivní, adrenalinová záležitost. Jaká je realita?
Práce záchranáře, pokud se to tak dá nazvat, je spíše poslání. Jako u všech zdravotníků. Je těžká, odpovědná a někdy vyčerpávající. Ale zároveň krásná a povznášející. Myslím si, že v žádném jiném oboru mimo zdravotnictví nezažijete tolik nestandardních a rozličných situací. Budete smutní, když budete konfrontováni se smrtí, bude vám úzko, když budete počítat kilometry do nemocnice, bude vám příjemně, když uslyšíte pochvalu a poděkování. Ale nejvíc pro vás znamená, když zachráníte lidský život nebo přivedete na svět dítě. Nikdy nevíte, co vás ten den či noc čeká, a nebojte, vždy vás něco překvapí, takže „furt ve střehu“.