Potenciál pro budoucí výkon. Takto lze zjednodušeně vystihnout podstatu pojmu talent. Jak ale upozorňuje Michal Vičar z katedry rekreologie Fakulty tělesné kultury UP, který se zabývá talentem ve sportu, nejde o tak jednoduchou tematiku, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Michal Vičar je sportovní psycholog, lektor, hudebník a cestovatel. Vystudoval psychologii a sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, doktorské studium sportovní psychologie absolvoval na FTK UP. Zabývá se rozpoznáním a rozvojem sportovního talentu a tréninkem mentálních dovedností, také tématy spojenými s využitím pohybu v divoké přírodě a adrenalinových aktivit k osobnostnímu rozvoji a terapii člověka. Rozhovor s ním jste si mohli přečíst v magazínu Žurnál UP, který si můžete stáhnout zde.
Co je to talent?
Tradičně je vnímán jako soubor vrozených vloh, celoživotně neměnitelný. Stále více se ale prosazuje dynamické pojetí, podle kterého se může talent v průběhu života vyvíjet, nečekaně se objevit nebo zmizet, i na základě toho, jak je s ním pracováno. V tomto pojetí talent zahrnuje nejen vlohy, ale i schopnosti a dovednosti a další faktory, které náš potenciál určují. Ve sportu jde o fyzické předpoklady a psychické charakteristiky, v širším kontextu hraje roli i sociální zázemí daného jedince. Například v chudší rodině se těžko stanete profesionálním hokejistou či golfistou. Důležitá může být i popularita sportu v dané zemi.
Něco je možné zvrátit vlastní pílí, ne?
Dřina s talentem ve sportu rozhodně souvisí. Někteří autoři dokonce tvrdí, že sportovce bez silné vůle nelze považovat za talentovaného. Nutný objem tréninku se ale liší – například v gymnastice nebo krasobruslení je potřeba do 14–16 let, kdy přichází vrcholná výkonnost, natrénovat v průměru až 18 tisíc hodin. V některých míčových hrách stačí kolem 7 tisíc hodin a vrcholný výkon přichází později.
Lze rozpoznat už u dítěte, v jaké disciplíně by mohlo vynikat?
Na základě měření jsme schopni například predikovat, jakou bude mít dítě v dospělosti výšku, a tedy říci, že se v některých sportech na vrcholovou úroveň kvůli výšce neprosadí. Byl bych ale velmi opatrný s označováním, kdo je nebo není na něco talent. Pravdivost takových výroků je především před pubertou často malá, navíc s sebou nesou řadu důsledků. Mohou být i demotivační, a to i ve smyslu ‚proč bych na sobě pracoval, když mám talent?‘. Vhodnější je hodnotit způsobem ‚to se ti povedlo, toto se nepovedlo, pojďme to ještě zkusit‘.
Jak se sportovním talentem pracovat, rozvíjet ho?
U malých dětí je důležitý všestranný rozvoj základních pohybových dovedností. Trendem posledních let byla raná specializace, kdy se děti od mala dávaly na konkrétní sport. Tady je riziko, že se nevybere ten správný nebo se sportovec přetrénuje, vyhoří a předčasně skončí. Proto si myslím, že je důležité nejprve rozvíjet všestrannost. Postupně s věkem by pak jedinec měl přebírat za svůj výkon odpovědnost a role rodičů a trenérů by se měla měnit spíše v oporu. Bez převzetí odpovědnosti za vlastní rozvoj se na vrchol dostává velmi obtížně. Je také dobré nesoustředit se jen na zlepšování svých silných stránek, ale věnovat se i slabinám, jinak budou stále brzdou ve výkonu a jeho rozvoji.
Jakou roli hrají vrstevníci?
Pokud mám v týmu dobré vazby, kamarády, a cítím se v tom prostředí dobře, chodím tam nejen kvůli sportu. Je motivační s někým sdílet sportovní zážitky nebo se vzájemně předhánět. Známe ročníky sportovců, kteří spolu nebo proti sobě hráli a pozitivně se ovlivnili tak, že vznikla celá výjimečná generace.