Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. René Jirmus pochází ze Šumavy a do Olomouce se dostal až kvůli magisterskému studiu geografie, které se nyní věnuje i jako doktorand na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého.
Zázemí v Olomouci mu pomohla vybudovat i studentská iniciativa. Také o ní bude řeč v rozhovoru pro Žurnál Online.
Co vás přivedlo k dobrovolnictví?
Bakaláře jsem vystudoval v Plzni a na Univerzitu Palackého jsem přišel až v roce 2020 na magisterské studium, takže jsem se nějakou dobu rozhlížel co a jak. Člověk potřebuje najít nové kamarády, nějak se začlenit. Díval jsem se na spolky, které jsem v Plzni skoro neregistroval, a proto jsem měl radost, že tady něco takového je.
První, který mě zaujal, byl Udržitelný Palacký, jenž měl výhodu docela velkého renomé. Říkal jsem si, proč se nezapojit zrovna do něj, když je mi téma udržitelnosti blízké. Všechny přírodní vědy včetně geografie jsou tímto tématem protkané, dlouho jsem se o tom učil, dokonce mi chvilkami připadá, že se s ostatními často nebavím o ničem jiném.
Bylo těžké se do spolku dostat?
Vůbec ne. Spojil jsem se s kamarádkou, která tam už působila, a v té době zrovna dělali větší nábor kvůli covidové pandemii. V jejím průběhu ze spolku odešlo osmdesát procent lidí a zbytek se to snažil nějak zmátořit. Postupně všichni starší z první generace spolku odstátnicovali a další práce zůstala na nás „nováčcích“. V současné době je nás celkem asi deset aktivnějších členů.
Co děláte jako dobrovolník?
Ze začátku to bylo rozpačité, neboť se lidé, kteří spolku dávali směr, poměrně brzo vytratili. Zůstal nám spolek s velkým jménem a my přesně nevěděli co dál. Postupně jsme se ale rozjeli.
Stále jsme měli hlavní projekty komunitní zahrady Václavka nebo Freeshopu, kam člověk něco přinese a zase si něco zdarma odnese, což je oblíbené hlavně mezi erasmáky. Stejně tak jsme zdědili i facebookovou stránku Free food UPOL, kde mohou lidé nabízet jídlo, které jim doma zbývá. Na takových projektech je fajn, že není tak těžké je udržovat, ale mají velký efekt.
Do toho děláme i pravidelné akce jako Ukliďme Česko nebo Vánoční punčování. Na podobné události se snažíme využívat právě prostory zahrady Václavka, kterou založili naši předchůdci na dvoře koleje Bedřicha Václavky. Od svého počátku ale trochu zpustla a bylo potřeba ji zrenovovat. Mohli jsme ji sice využívat, ale chtěli jsme víc.
Podařilo se?
Shodou náhod se objevil projektový grant Milion pro Olomouc. Vypsal jsem projektovou žádost, se kterou jsme uspěli a dostali přes čtyřicet tisíc korun. Z těchto peněz jsme obnovili sezení, udělali nový kompostér, koupili jsme zahradní domek, nové nářadí a hlavně vybudovali vyvýšené záhony, které nyní nabízíme studentům, aby si tam mohli pěstovat, co chtějí.
Spolupracujete i přímo s univerzitou?
Ano, s lidmi, kteří mají na univerzitě na starosti koncept Udržitelné univerzity spolupracujeme téměř neustále. Navzájem si nadhazujeme témata, a malé i velké projekty se dokonce často nabízí samy. Většina studentů si možná všimla nových letáčků v menze zaměřených na problematiku plýtvání jídlem. To je třeba jeden z výsledků spolupráce spolku a Udržitelné univerzity, ať už nápad, tak design. Pořád je do čeho se zapojit, přičemž to nejsou žádné maličkosti, ale projekty, které jsou viditelné a mají nějaký význam. Bohužel často narážíme na problém nedostatku aktivních lidí.
Co vám dobrovolnictví přineslo?
Dobrovolnictví mi ve zkratce dalo know-how, lidi a ponaučení. Zní to velmi nadneseně, ale je to tak.
Co se týče know-how, mohl jsem si třeba vyzkoušet velkou projektovou žádost, jejíž napsání probíráme teoreticky i v předmětech u nás na geografii. Díky spolku jsem zažil nádherný příklad z praxe.
Poznal jsem kamarády, se kterými se bavíme doteď. Mohl jsem komunikovat s dalšími spolky, nadacemi a neziskovkami napříč republikou. Zjistil jsem, jak je celá tato síť a komunita v Česku veliká a že mezi sebou velmi aktivně komunikuje. Kdyby se to celé semknulo, bylo by to krásné. Ale to je nejspíš utopie.
Naopak mě účast ve spolku trochu připravila o iluzi, že jsme všichni udržitelní a chceme pro životní prostředí něco udělat. Lenost hraje bohužel opravdu velkou roli. Když se musí něco reálně udělat, lidí se najde poměrně málo. Zase na druhou stranu jsem zjistil, že univerzita i studenti mají ambici se v udržitelnosti zlepšovat.
Přesto mám pocit, že z vašich úspěchů nemáte příliš radost. Proč ne?
Asi jsem takový typ člověka. Když se něco povede, beru to spíše jako splněnou povinnost. Nechápejte mě špatně, děláme super věci, které by mě asi měly vnitřně uspokojovat větší měrou. Ale v mojí hlavě se spíš objeví, že bychom mohli dělat ještě víc.