Navzdory svému handicapu roky pomáhá druhým. Za svou nezištnost nyní získal prestižní ocenění. Seznamte se: Martin Škurek, odborný asistent katedry správního práva a finančního práva, laureát Ceny veřejnosti v rámci Ceny Olgy Havlové. O majiteli sošky nazvané Naděje rozhodlo online hlasování veřejnosti. Hlasující volili ze tří kandidátů, které vybrali zástupci Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, který ocenění uděluje.
Martina Škurka na cenu nominovala právnická fakulta. „Martinovi k ceně ze srdce gratuluji. Obdivuji ho, že se dokázal vyrovnat se svým handicapem a přijmout ho. Paradoxně ho tento handicap přivedl na pomoc druhým, kterým by jinak Martin v životě chyběl. Pomáhá tam, kam se my ostatní nedostaneme nebo mnohdy se možná tak trochu bojíme, zda bychom to dokázali a jak bychom byli přijati. Jsem velmi rád, že Martin na fakultě působí,“ řekl Václav Stehlík, děkan fakulty.
Cenu jste si před pár dny přivezl z Prahy domů do Mohelnice. Co pro vás ocenění znamená?
Přebrat Cenu veřejnosti v rámci Ceny Olgy Havlové je pro mě velkým potěšením. Není to pro mě jenom cena pro cenu, na kterou se bude u mě doma prášit. Důvodem, proč jsem tuto cenu přebral, je totiž určitě to, že jsem v dosavadním životě měl neskutečné štěstí na lidi. Mám ideální zázemí v rodině a potkávám báječné lidi dnes a denně ve svém osobním životě, v práci a v rámci dobrovolnické činnosti, díky čemuž mám možnost rozvíjet svoje znalosti, schopnosti a být snad trochu prospěšný. Tato cena proto patří i lidem v mém okolí. Chci ale poznamenat ještě jednu důležitou věc.
Jakou?
Z lidí, které potkávám, musím vyzdvihnout ty, kteří si z mnoha dalších možných životních cest vybrali cestu péče o blízkou osobu se zdravotním postižením nebo cestu působení v sociálních a zdravotních službách. Tito lidé, kterých si neskutečně vážím a jsou pro mě obrovskou inspirací, si podle mého přesvědčení zaslouží naši intenzivní pozornost a podporu. Bez nich by totiž byla otázka, jak se my lidé se zdravotním postižením se svým handicapem vyrovnáváme, naprosto bezpředmětná. Přitom cítím, že systém podpory těchto lidí není v České republice dobře nastaven. Z tohoto důvodu se v budoucnu i nadále, vedle další akademické, poradenské a dobrovolnické činnosti a dalších aktivit, hodlám intenzivně věnovat právě tomuto palčivému tématu, přičemž získání Ceny veřejnosti v rámci Ceny Olgy Havlové je pro mě povzbuzením do další práce.
Jak jste si užil slavnostní večer? Udílení ceny se konalo v den vašich narozenin v novém pražském kulturním centru Vzlet.
V rámci akce jsem se účastnil neformálního setkání nominantů a oceněných a vlastního předávání cen. Víc mi můj pracovní program na další den, bohužel, nedovolil. Určitě mě nejvíce obohatilo setkání s vedením Výboru dobré vůle a s ostatními nominanty a oceněnými, kteří stejně jako já působí v sociálních službách. Vyměnili jsme si několik cenných zkušeností a podnětů a navázali kontakt, který by mohl vyústit v další vzájemnou spolupráci. Měl jsem také možnost krátce promluvit s předsedkyní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Markétou Pekarovou Adamovou, které jsem se zmínil o problému velmi nízkých starobních důchodů osob, jež dlouhodobě pečují o osoby blízké se zdravotním postižením.
Už víte, kde si cenu vystavíte?
Jedná se o sošku s názvem Naděje od autora Paula Kuty vyrobenou ze serpentinitu, který byl vytěžený v zimbabwské lokalitě zvané Tengenenge. Sošku mám vystavenou u sebe v pokoji.
Veřejnost vybírala ze tří kandidátů, které z přihlášených osobností vybrali zástupci Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Do nejužší nominace se spolu s vámi dostali Petr Jelínek, ředitel sociálně terapeutické dílny Kamarád Rožnov, a Tereza Pelánová Červená, sociální pracovnice v Diakonii Českobratrské církve evangelické v Litoměřicích. Máte nějaký vzkaz pro všechny, kteří vám poslali hlas?
Chtěl bych jim vyjádřit prosté a velké díky, což už jsem ostatně udělal i na sociálních sítích. Lidsky mě každý hlas moc těší a o to víc, pokud byl za výsledky mé práce.
Cílem ceny je upozornit na život lidí se zdravotním postižením, kteří se vyrovnali se svým handicapem a pomáhají druhým. Jste vzorem nejen pro handicapované. Máte nějaké životní krédo, životní moudrost, radu, kterou se řídíte?
Sám sebe bych za vzor určitě neoznačil. Prostě se snažím všechno to, co dělám, dělat co nejkvalitněji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a chovat se u toho podle pravidel obyčejné lidské slušnosti a profesní etiky. Tohle považuji za naprostý standard a určitě to ze mě nedělá nějaký vzor. Co se týče kréda, Olga Havlová kdysi řekla: „Nekomplikuj věci nadbytečným myšlením“, s čímž zcela souhlasím. Vůbec totiž nepřemýšlím nad otázkou, proč zrovna já mám zdravotní postižení. Prostě beru věci tak, jak jsou, zcela si uvědomuji svoje limity a v rámci nich se snažím svůj život co nejvíc a nejlíp naplnit. Důležitou součástí této náplně je i moje práce.
Martin Škurek
Již dvanáct let je dobrovolníkem v denním stacionáři Okýnko v Mohelnici, na svém kontě má přes tisíc dobrovolnických hodin.
Pracuje také jako poradce v Národní radě osob se zdravotním postižením, kde pomáhá klientům vypracovávat odvolání nebo žaloby.
Učí na olomoucké právnické fakultě a externě na pedagogické a přírodovědecké fakultě.
Zajímá se o komunální život a politiku a je zapojen do procesu plánování sociálních služeb v Mohelnici.