Dvacet sedm let. Tak dlouho již Petr Šebesta patří k nezbytným podporám provozu fakulty tělesné kultury a vedle údržbářských montérek obléká pravidelně i talár pedela při slavnostních aktech. Mimo univerzitu je však znám především jako modelář, který staví do nejmenších detailů propracované makety nejen historických plachetnic.
Racci vysoko nad palubou, funkční děla střílející kuličky z ubrousku nebo močící námořník, to je jen velmi stručná ukázka drobností, kterými Petr Šebesta své lodě vyšperkovává a na modelářských akcích za ně oprávněně sklízí slova obdivu. Nejrůznějších plavidel postavil přes pětadvacet, většinu z nich mu uskladnil jeden fanoušek, doma by se s nimi totiž jen těžko vešel.
„Nejpyšnější jsem asi na královskou jachtu Royal Caroline, kvůli ní za mnou byla i televize. Ale teď mám model ještě větší, plachetnici Royal William, která má 102 děl a říkám jí ‚dvouchlapová‘, protože ji na vodu musíme nést dva, jak je obrovská, má 32 kilo,“ říká. „Stavba jedné plachetnice zabere přes 3000 pracovních hodin a jen materiál vychází při dnešních cenách na nějakých 21 tisíc. Nestavím ze stavebnic, většinu dílů si sám vyrábím. Některé prvky, jako třeba okénka kajut, si ale nechávám vyřezat laserem,“ dodává.
Staví i lodě současné. Zejména u dětí je oblíbená stříkající loď hasičská, letos dokončil rybářské plavidlo, které umí pokládat sítě, a rozpracovaný má další kousek, servisní loď větrných elektráren v Baltském moři. Bude mít i heliport pro vrtulník.
Mimochodem s letadly Petr Šebesta v dětství začínal a před nástupem na FTK se jimi i živil, když stavěl modely letounů pro zahraniční zájemce. Lodím se začal více věnovat až na fakultě, kde je i dvakrát vystavoval. „Baví mě více, protože je na nich více práce a já potřebuju zaměstnat prsty. Takže pořád něco vymýšlím, hraju si a zdokonaluju se. Modelařina mě nabíjí a věnuju jí všechen svůj volný čas.“
Ani na dovolenou prý jet nemusí. Ale co když si přece jen potřebuje od lodí i letadel odpočinout? Dá se na tvorbu betlémů! Předseda Klubu lodních modelářů ho jednou vzal s sebou na kurz betlémářů, ze kterého si přivezl prvního andílka vyřezaného z lipového dřeva. „Pak jsem zkoušel sám doma, nějak mi to šlo, a když už jsem měl Marii a Josefa, tak jsem chtěl i Tři krále, ovečku… A během loňských Vánoc už fakultu zdobily dva mé betlémy. Jeden tradičnější, v druhém vezou Ježíška v kočárku městem paní starostová se starostou. Betlémářem bych se ale nenazýval,“ ohrazuje se skromně.
Šikovnost a modelářský důvtip samozřejmě uplatňuje i v práci na fakultě. Ostatně když jsme spolu v dílně mluvili, měl na stole nejen židli s rozbitým pultíkem na opravu, ale i rozdělanou učební pomůcku, skládačku životních hodnot pro katedru rekreologie. „Práce je to pestrá, baví mě a určitě bych neměnil. Navíc tím, že každý rok přicházejí stejně mladí studenti, ani necítím, že stárnu, udržují mě mladého. Jako pedel při promocích jim ale musím připomínat, že se slibuje děkanovi, ne školníkovi, který jen drží žezlo,“ uzavírá Petr Šebesta.
Tento text jste si mohli přečíst již v magazínu Žurnál, jehož elektronickou verzi najdete zde.