Ondřej Horák s týmem řeší díky prestižnímu grantu česko-lichtenštejnské právní vztahy

Kdyby Ondřej Horák z katedry teorie práva a právních dějin nevyrůstal v Pozořicích na Brněnsku, možná by nikdy nevzniklo spojení tohoto právníka a historika s Lichtenštejny. Spojení, které již přineslo nejeden důležitý odborný příspěvek k dějinám právního myšlení a k poznání česko-lichtenštejnských vztahů. Na tom dosud největším pracuje nyní s týmem právníků a historiků.

Příspěvek bude mít podobu dvoudílné a dvojjazyčné publikace, která bude mapovat vývoj právních vztahů mezi rodem Lichtenštejnů, Lichtenštejnským knížectvím a Československem v 1. polovině 20. století. Odborné dílo vzniká díky prestižnímu grantu. Projekt The Liechtensteins in Czechoslovakia and Central European Legal Science je financovaný z Fondu pro bilaterální vztahy v rámci EHP a Norských fondů 2014–2021. Řešitelé na něm začali pracovat vloni v září, hotovo musí mít v červenci 2024. Partnerem projektu je Česko-lichtenštejnská komise historiků.

Pane docente, jak vzniklo spojení vy a Lichtenštejnové? Zajímal jste se o tento knížecí rod, který patří k nejstarším šlechtickým rodinám ve střední Evropě, již dříve?

Vědomé spojení vzniklo před pětadvaceti lety, ale nepřímé spojení téměř před pětačtyřiceti lety – bylo navázáno v podstatě přestřižením pupeční šnůry. Pocházím totiž z Pozořic, které byly od konce 16. století až do roku 1945 provázány s Lichtenštejny. Když jsme měli na brněnské právnické fakultě v prvním ročníku v semináři z právních dějin zpracovat nějaké regionální téma, narazil jsem v pozořické kronice na fenomén meziválečné pozemkové reformy. Když jsem se o pět let později hlásil do doktorského studia, chtěl jsem v tématu pokračovat a zabývat se zásahy do majetku Lichtenštejnů v Československu po obou světových válkách. Moji učitelé a pozdější kolegové z brněnské právnické fakulty mi tehdy říkali ‚není to trochu málo?‘, kolegové z filozofické fakulty zase ‚není to trochu moc?‘. Možná to působí aforisticky, ale dobře to ukazuje odlišnost historického a právněhistorického přístupu. Snažil jsem se však o jejich propojení a výsledkem byla disertační práce nazvaná Liechtensteinové mezi konfiskací a vyvlastněním. Příspěvek k poválečným zásahům do pozemkového vlastnictví v Československu v první polovině 20. století. V upravené verzi vyšla i knižně. A jak je vidět, to spojení stále trvá.

Trvá i díky projektu The Liechtensteins in Czechoslovakia and Central European Legal Science. Co bude jeho výstupem?

Měly by to být dva svazky dvojjazyčné (česko-německé) edice posudků k právnímu postavení Lichtenštejnů v Československu, které budou zahrnovat úvodní studie, editované právní posudky a medailonky jejich autorů, profesorů právnických a filozofických fakult, zvláště Gustava Friedricha, Antonína Hobzy, Jana Kaprase, Jana Krčmáře, Erwina Loewenfelda, Josefa Pekaře, Jaromíra Sedláčka, Lea Strisowera či Františka Weyra. První svazek bude zaměřený na období po roce 1918, druhý na období po roce 1945. Úvodní studie se budou týkat meziválečné pozemkové reformy, vyvlastnění bez náhrady a odčiňování Bílé hory; suverenity, neutrality a exteritoriality; konfiskací po roce 1945 a problematiky národnosti a státní příslušnosti. Pohybujeme se na pomezí mezinárodní, ústavního, správního i soukromého práva.

Jak si představit práci vědce, který se zabývá právními dějinami? Jsou to hodiny strávené v knihovnách, v archivech?

V knihovnách, archivech, ale také stále více na internetu, který nám díky digitalizaci velmi usnadňuje práci. Největší dobrodružství však stále zažíváte, když vám donesou materiály, které neměl nikdo desítky let v rukou, a objevíte to, co jste hledali, nebo něco, o čem jste ani netušili, že existuje. A další den už pročítáte články a komentáře kolegů z platného práva, protože skutečná právní historie má propojovat minulost, současnost a budoucnost.  

Kdo s vámi na projektu spolupracuje?

Partnerem projektu je Česko-lichtenštejnská komise historiků, která byla v roce 2010 zřízená ministerstvy zahraničních věcí ČR a Lichtenštejnska. Komise má celkem osm členů s paritním zastoupením, já jsem se stal jejím členem v roce 2012. Hlavními řešiteli aktuálního projektu jsme spolu s Ferdinandem Trauttmansdorffem, který byl dlouhá léta rakouským velvyslancem v České republice a věnuje se mezinárodnímu právu. Spolupracovníků máme několik, jak ze členů komise – zejména spolupředsedu české části Tomáše Knoze, tak českých právních historiků – Marka Starého, i kolegů ze zahraničí – Stefana Freye nebo Petera Geigera, někdejšího spolupředsedu lichtenštejnské části.

Podařilo se vám zapojit i někoho z olomoucké fakulty?

Velkou radost mám ze zapojení našich studentů Barbory Švejnohové, Davida Marholda a Jana Marčíka, kteří současně zastávají na katedře teorie práva a právních dějin pozice pomocných vědeckých sil. S překlady nám pomáhá kolega Lukáš Ryšavý z katedry mezinárodního a evropského práva.

Jak spolupráce celého týmu vypadá?

Jsme generačně hodně široce rozkročení, paleta komunikace je proto poměrně pestrá – od MS Teams přes telefony až po osobní setkání. Představa postupu prací byla sice od počátku poměrně jasná, ale až v průběhu jsme narazili na dosud neznámé materiály, takže jsem rád, že byl začátek srpna tolik deštivý.

Z času, který máte na projekt vymezený, uplynul necelý rok. Kam jste se ve své práci dostali?

Aktuálně jsme dokončili 1. svazek, který by měl vyjít do konce roku v nakladatelství Wolters Kluwer, paralelně se však pracuje již na 2. svazku, jehož vydání je plánované na příští rok. Asi největší těžkosti přináší složitá administrativa. Samozřejmě situaci neulehčuje, že paralelně finalizujeme několikaletou týmovou práci, která nabrala zpoždění – jak na komentáři k dědickému právu (s řadou inovativních řešení opřených o zahraniční literaturu; poslední paragrafy jsme odevzdali před pár dny), tak na biografických svazcích Encyklopedie českých právních dějin (s více než dvěma tisíci životopisů významných právníků; aktuálně jsme uzavřeli poslední 3. svazek).

V čem vidíte hlavní přínos vašeho téměř dvouletého bádání?

Problematika je významná nejen pro poznání česko-lichtenštejnských vztahů po roce 1918, které jsou již tradičně zatížené řadou nedorozumění, ale půjde také o důležitý příspěvek k dějinám právního myšlení, protože posudky připravovali přední právní vědci středoevropského regionu.   

Co pro vás osobně znamená získání prestižního grantu v rámci Norských fondů a samotná práce na projektu?

Složité vyvažování rodinného a pracovního života, stres, málo spánku, ale také radost, že splácíme dluh, který narůstal delší dobu – jak vůči vlastnímu tématu, tak kolegům, kteří se česko-lichtenštejnským vztahům a šířeji meziválečné právní vědě věnují. 

Read More