Žena za pultem jako inspirace. Výstava otevírá téma ženské práce a viditelnosti
Seriál, který otevřel zapomenuté otázky
Normalizační seriál Žena za pultem znal ve své době téměř každý. Jen málokdo se ale hlouběji zamýšlel nad tím, jakým způsobem v něm byly zobrazovány ženy a jejich společenské postavení. Právě tento pohled zaujal tři malířky – Adélu Jánskou, Paulinu Olowskou a Caroline Walker, které se rozhodly toto téma přenést do současného umění. Výsledkem je výstava Za pultem, věnovaná ženské práci, každodennosti a (ne)viditelnosti žen ve společnosti.
Jak sama Jánská vzpomíná: „V podstatě to vzniklo tak, že jsem při spolupráci s Paulinou v ateliéru dostala zástěru od ní, která odkazovala na tento seriál. Když jsme začaly pracovat, Paulina mě často označovala jako ženu za pultem.“ Tento moment, kdy se začal z lehkého vtipu rodit silný tvůrčí impuls, vedl k výstavě, která se rozhodla zkoumat ženské postavy, jejich roli ve společnosti a vzpomínky na socialistickou éru.
Od ateliérového vtipu k výstavnímu projektu
I když začátky projektu byly spíše spontánní, myšlenka na zobrazení ženské práce a jejího postavení v historii se ukázala jako velmi silná. „V podstatě jsme se inspirovaly seriálem a začaly přemýšlet o tématu genderu a ženskosti, o tom, jak byla žena vnímána ve společnosti za socialismu,“ říká Erika Kovačičová, produkční Telegraph Gallery. „Seriál, i když měl ukazovat emancipaci ženy, dnes už víme, že to tak úplně nebylo.“
Nostalgie i kritický odstup od normalizace
Autorky se k seriálu vztahují s určitou nostalgií, ale zároveň se k němu staví kriticky. „V seriálu byla žena vyobrazená jako emancipovaná postava, ale dnes vidíme, že to byla spíše fikce,“ vysvětluje Kovačičová. Ve výstavě tak umělkyně vytvářejí prostor nejen pro nostalgické vzpomínky, ale i pro kritické zhodnocení minulosti a jejího vlivu na dnešní společnost.
Tři malířky, tři různé pohledy na ženskou práci
Každá z umělkyň pracuje s tématem po svém. Caroline Walker zobrazuje ženy při práci – například v restauracích nebo kadeřnictvích. Její postavy působí velmi tichým a uzavřeným dojmem, nekomunikují s divákem, což je v jejím díle charakteristické. „Cílem je zachytit ženy v běžné každodenní situaci, kdy je nikdo neoslovuje,“ vysvětluje Walker.
Ženy jako tiché pozorované i přímá konfrontace s divákem
Naopak Adéla Jánská se rozhodla své postavy konfrontovat přímo s divákem. „Portréty, které vytvářím, nějakým způsobem odrážejí vnitřní rozpoložení žen,“ říká Jánská. „Pro mě je zásadní vyprávět příběh o nich, o jejich vnitřním světě.“ Její obrazy z obchodů jako Ovoce a zelenina nebo Mléčný bar jsou silně inspirovány autorčiným dětstvím a vzpomínkami na socialistickou éru. Ženy v těchto obrazech často přímo hledí divákovi do očí, někdy až přísně, což působí dojmem silného, rozhodného postavení.
Ikonické postavy a přímý odkaz na Ženu za pultem
Paulina Olowská se ve svých dílech zaměřuje na ikonické postavy. Ty jsou zobrazeny nejen prostřednictvím módních prvků, ale také specifickými postoji, které mají připomínat silné, nezávislé ženy. „Některé obrazy působí až ikonicky, protože chci, aby ženy byly zobrazeny jako silné postavy,“ vysvětluje Olowská. Jeden z jejích obrazů dokonce přímo odkazuje ke známé scéně ze seriálu Žena za pultem, což celý projekt ještě více propojuje s jeho původním zdrojem inspirace.
Prostor galerie jako součást vyprávění
Výstava není pouze o obrazech. Doplňují ji instalace z kovového materiálu, které mají divákovi přiblížit atmosféru pracovního prostředí. „Tyto kovové objekty symbolizují pozůstatky z výroby nebo obchodů a mají evokovat prostředí, ve kterém ženy pracovaly,“ říká Kovačičová. Důležitým prvkem je i role diváka: „Cílem je, aby se návštěvník stal jakýmsi pozorovatelem, zákazníkem – vlastně voyeurem.“
Video jako hlas samotných autorek
Další součástí výstavy je video režisérky Laury Grudniewské, které nabízí pohled na tvůrčí proces autorek. V tomto videu autorky samy vyprávějí, jak k výstavě dospěly, jaký mají vztah k seriálu a jakým způsobem do své práce zakomponovaly témata ženské práce a emancipace.