Michal Bartoš, ředitel a zakladatel centra ekologických aktivit Sluňákov, dramaturg festivalu Ekologické dny Olomouc a absolvent Přírodovědecké fakulty UP, obdržel Cenu Josefa Vavrouška. Nadace Partnerství oceňovala včera v Senátu Parlamentu ČR osobnosti, které chrání přírodu a pomáhají zlepšovat životní prostředí.
V hlavní kategorii za dlouhodobý přínos porota vyznamenala právě Michala Bartoše. Jeho přístup podle ní významně formuje mezioborovou debatu o vztahu člověka a přírody. Letos byl na Cenu Josefa Vavrouška nominován už podeváté. „Michal Bartoš vytváří prostor, kde se potkávají lidé z různých světů – vědy, umění, filozofie i běžného života. Právě v tom je jeho práce výjimečná. Věří, že přírodu nemohou zachránit jen ekologové – klíč vidí ve spolupráci lidí napříč obory. Otevřenou debatu, která je nezbytná pro hledání skutečného řešení, aktivně podporuje,“ řekl Vladimír Kořen, moderátor slavnostního večera a předseda odborné poroty.
Gratuluji k získání Ceny Josefa Vavrouška, kterou vám udělila Nadace Partnerství. Máte z ocenění radost?
Beru to s nadhledem. Můj přítel Aleš Máchal mě na to ocenění navrhoval opakovaně, až to začínalo být skoro vtipné, a tak jsem rád, že teď už může nominovat někoho jiného… Ale vážně: ano, mám radost. Beru to jako potvrzení toho, že moje cesta, i když byla možná trochu zvláštní, nakonec našla pochopení i mezi kolegy. Ale hlavně to neberu jako ocenění sebe. Vnímám to jako uznání pro všechny lidi, kteří se kolem mě v průběhu let pohybovali. Stovky lidí, kteří dělají krásné věci, mnohdy lépe než já. Pokud jsem měl nějakou roli, tak možná v tom, že jsem držel nějakou vizi.
Josef Vavroušek byl pro mě velkou inspirací. Nebyl to typ člověka, ke kterému bych byl osobnostně podobný, on byl víc racionální, technicky vzdělaný, velmi přesně přemýšlel. Já jsem spíš ten „měkčí“, intelektuálně založený typ. Ale právě proto jsem si ho tolik vážil. Znali jsme se osobně. Jezdil na Ekologické dny vždycky, když mohl. Byl dokonce uvedený na plakátu ještě v roce, kdy tragicky zahynul, nepřijel už jen kvůli té nehodě. Byl to také jediný ministr, který s sebou do Olomouce přivezl i několik členů vlády. V té době to prostě šlo, nikdo se tomu nedivil. Měl v sobě dar propojovat lidi a nabízet koncepce, které přesahovaly hranice zelené politiky. A právě to mi dnes chybí. Lidé jako Vavroušek, Kroupa nebo Pithart, ať už k nim máme jakékoli výhrady, byli to v politice lidé, kteří přemýšleli v souvislostech. O institucích, o společnosti, o spravedlnosti.
Pojďme se vrátit na úplný začátek před 35 lety. Jak a kde vlastně vznikl nápad založit Ekologické dny?
Vzniklo to možná trochu romanticky, v lese. Chodili jsme od střední školy na brigády, měli jsme partu lidí a bylo nám spolu dobře. Tehdy jsme se přidali k Českému svazu ochránců přírody, ale vlastně to bylo víc o lidech než o přírodě samotné. Jenže pak se postupně všichni začali ženit, vdávat, přibývaly povinnosti, a najednou bylo těžké najít společný termín na výlet do přírody. Měli jsme nějaké společně vydělané peníze a pořád jsme přemýšleli, co s nimi.
A tehdy mě napadlo: když se nemůžeme domluvit na výletě, co kdybychom uspořádali první eko jarmark? A tak vznikly Ekologické dny Olomouc – jako veřejný happening. Pamatuju si, že jsme tehdy stáli na sloupu Trojice s Ivou Bittovou a kapelou Betula Pendula. To by dnes už vůbec nešlo. V začátcích tam vařili třeba lidé z Hare Krišna v hrnci vymazaném kravskými lejny a nikdo to moc neřešil. Po roce 1989 jsme cítili opravdovou svobodu, dýchalo se jinak. Ekologie měla silný svobodný rozměr. Bylo to hodně „zezdola“, autentické a opravdové. Na tento čas nikdy nezapomenu.
Proč by lidé měli v dnešní době navštívit Ekologické dny, největší český environmentální festival? Mimochodem, letos se konal už jeho 35. ročník.
Hosté a přednášející, které zveme, často přesahují svou odbornou specializaci. Nejsou uzavření, nebojí se přemýšlet o věcech z jiných úhlů pohledu. Ať už jde o vědu, náboženství nebo politiku. Umějí se spolu dokonce i „hezky pohádat“, ne urážlivě, ale věcně. Takové výměny názorů jsou pro mě důkazem živého myšlení. Mám rád ten svět, i když už jsem starší a víc si vybírám. Baví mě ten „aha-efekt“, když narazím třeba na knihu, kterou bych si nikdy sám nevybral, a najednou mi otevře oči. A proto s trochou nadsázky říkám: „Ekologické dny jsou festival s nejvíc aha-efekty na jednotku času.”
Co rozhodlo, že jste šel studoval ekologii na Přírodovědeckou fakultu Univerzitu Palackého? Rodinná tradice?
Přírodu jsem měl vždycky rád, ale spíš jako krajinu, takovou, jaká na mě působí, když se v ní pohybuji. Dělá mi to dobře na duši. Velkou část prázdnin jsem trávil u babiček v Rohli nedaleko Zábřehu. Byly tam obě, tátova i mámina, kousek od sebe přes silnici. Můj tatínek o té krajině říkal, že je „líbezná“. Dnes tam máme po něm malou chatu v Lipince pod Bradlem. Vyrůstal jsem v tom prostředí a mám k němu hluboký vztah. Jako kluci jsme jezdili do Pomoraví, objevovali jeskyně. Bylo to dobrodružné a fascinující. Ta zkušenost ve mně zůstala hluboko zakořeněná.
Ale nenapadlo mě hned studovat ekologii. Můj tatínek byl historik a chtěl, abych šel v jeho stopách. Jenže já měl v sobě jistý vzdor, chtěl jsem něco jiného, a tak jsem se rozhodl pro ekologii. On to nepřijal úplně s nadšením. Teď, s odstupem, vidím, jak se mi ta témata propojují: příroda, krajina, historie myšlení o ní. Často si půjčuji knihy z historie a zpětně se k tátovi tímto způsobem vracím. Škoda, že to už nevidí. Ale možná to ví.
Objevil se ve vašem životě konkrétní moment, kdy jste si řekl: „Takhle to dál nejde, přírodu musíme chránit“?!
Ne, že bych neviděl poničenou krajinu, ale můj hlavní motiv byl spíš pozitivní. Pestrost krajiny, proměnlivost, různorodost. Zdá se mi, že život je v takové krajině barevnější. A kdyby se i lidé chovali víc rozmanitě, každý trochu jinak, možná by to přírodě prospělo nejvíc. Dnes ale spíš žijeme v extrémech, hádáme se, nevedeme smysluplný dialog. A to mě mrzí. Celé své úsilí vnímám jako snahu o podporu diskuze. Protože samotní ekologové nic nezmůžou, pokud zůstane společnost slepá.
Já jsem nikdy nechtěl lidi měnit. Spíš jsem chtěl vyjednat pro přírodu místo. Ne příkazy, ale argumenty. A hodně mě ovlivnila Filozofie živé přírody od Zdeňka Kratochvíla, který říká: „Příroda si bez člověka vystačí, ale člověk bez přírody ne.“
Mluvíte hodně o tom, že chcete vytvářet místa, kde se lidí může příroda dotknout. Co si mám pod tím představit?
Vlastně hodně vycházím z osobních zážitků během Ekologických dnů. Třeba když Hradišťan zpívá o vodě, tak najednou přijdou okamžiky, které se člověka dotknou. A já jsem chtěl celý život vytvářet prostředí, kde tohle může nastat. Kde si lidé sami, beze slov a bez poučování uvědomí, že jsou součástí přírody. Že jsou přírodní bytosti. Ne aby si něco přečetli někde z tabulky nebo aby jim to někdo řekl. Ale aby se to stalo samo. Protože příroda nás přesahuje. Naše planeta je prostě zázrak.
Můžeme se tedy o životním prostředí bavit skrze umění?
Hudba, poezie, výtvarné umění – to všechno jsou jazyky, kterými se dá o přírodě mluvit jinak. Ne přes čísla nebo instrukce, ale přes prožitek. A v tom prožitku je síla. Tam se podle mě může stát proměna.
Od mala jsem chodil na koncerty, fascinovali mě třeba Vladimír Václavek nebo Oldřich Janota. Ten jeho zpěv byl takový zvláštní. Někdo ho nemusel, ale mě ohromoval. A jeho texty? To je čirá ekologie. Třeba píseň Kácení akátu. Na první poslech jednoduché. Je zima, člověk jde porazit strom, aby se zahřál. A pak si uvědomí, že ten strom má taky svůj život. Je v tom úcta, která se nevysvětluje slovy. Já v tom slyším prosbu o odpuštění, i když tam není vyslovena. A najednou si říkám, my tady všechno děláme složitě, sbíráme data, analyzujeme. A přitom báseň nebo obraz dokáže říct vše úplně jednoduše, ale naprosto přesně. Takže ano, ochrana přírody je složitá věc, ale ve svém jádru úplně jednoduchá.
Je jasné, že vám je celý profesní život blížší filozofický přístup k ochraně přírody než ten vědecký. Zkusíte mi to prosím nějak přiblížit, co vás k tomu vede?
Ano, je mi to bližší než třeba odborné studie na 300 stran, i když jsem je samozřejmě studoval a někdy se na nich i podílel. Ale blíž je mi svět myšlenek a kultury. To je prostředí, ve kterém nacházím způsob, jak mluvit o přírodě a krajině s lidmi. Třeba na Sluňákově, když jsme vytvářeli tento unikátní areál v Litovelském Pomoraví, tak jsme se nesnažili jen informovat o místní flóře a fauně. Vznikla tam i Rajská zahrada Františka Skály, která do toho prostoru vnáší další rozměr. Pro mě je to forma kulturní krajiny, místo setkání a domluvy. Mrzí mě, že umění a ekologie jsou často oddělené světy. Ekologové neumí vnímat umění a umělci se ekologii vyhýbají, protože jim někdy připadá příliš ideologická nebo radikální. Ale právě to spojení má sílu.
Vnímal jste filozofii i jako způsob, jak lépe přenést pozitivní vztah k přírodě na veřejnost?
Určitě. Bavilo mě vždycky číst i náročné filozofické texty. Někdo o mně říká, že jsem filozof, ale to není přesné. Mě zajímá filozofie v tom veřejném smyslu. Taková, která má co říct i mimo akademii. Oslovovali mě autoři jako Zdeněk Neubauer, Václav Bělohradský, Hana Librová, Jan Keller nebo Richard Rorty. Dělal jsem i doktorát, a i když jsem si k těm autorům přidával náročnější texty, měl jsem vždy potřebu hledat propojení s tím, co lidé skutečně žijí.
Dnes to máme těžší. Filozofie se z veřejného prostoru vytrácí. Lidé chtějí jasné odpovědi. Slova jako „možná“, „snad“ nebo „nejsem si jistý“ vymizela ze slovníku. A to se týká i vědy. Za covidu nebo v debatách o klimatických změnách chtějí lidé jednoznačnost, a ta není. Věda nefunguje na dogmatech. Jejím úkolem je hledat nejlepší možné porozumění, ne jedinou pravdu. Modely, které se tvoří, třeba pro vývoj klimatu, jsou důležité, ale zjednodušující. Každé číslo, které do nich dáte, ovlivní výsledek. A historie už ukázala, že některé modely se mýlily. Jenže společnost chce výsledky hned. Vědci jsou pod tlakem. A místo toho, abychom je chránili, začínáme se tvářit, že je vlastně nepotřebujeme. To je podle mě obrovské nepochopení.
Když dnes mluvíme o respektu ke krajině, uvědomujeme si vůbec, jak je to důležité?
Příroda si poradí. Přežijí bakterie, hmyz, přežijí houby nebo stromy, i když my tu třeba už nebudeme. Opravdová ochrana přírody je ochranou člověka. Protože my jsme přírodní bytosti. Bez ní nemáme šanci. A nedokážu pochopit, že někdo tohle dokáže popřít. Rozumím tomu, že někdo nic nedělá. Ale nedokážu pochopit, že někdo říká: „Je to jedno. Na přírodě nezáleží.“ To je jako popřít sebe sama.
Cítíte i dopad té „zrychlené doby“ na sebe?
Bohužel ano. Cítím, že se mi zkracuje pozornost. Někdy už ani nedočítám e-maily, čtu na přeskáčku, roluju. A to mě mrzí, protože jsem dřív četl složité filozofické texty s radostí. Teď zvládnu sotva pár stránek a musím knihu odložit. Místo toho sahám po kriminálkách, to jsem měl vždycky jako formu úniku, když je mi ouvej.
Tohle zrychlení se netýká jen mě. Myslím, že ho silně vnímají i učitelé a vzdělávací systém jako celek. Motivace slábne, rodiče chtějí pro každé dítě to nejlepší, ale učitel má na hodinu dvacet žáků a do toho šedesát požadavků, co musí splnit. A když to všechno stihne, výuka ztratí smysl i hloubku. Moderní technologie nám aktuálně nabízejí tolik informací a zábavy, že zcela pohlcují člověka, který této rychlosti již biologicky nestačí, a my ztrácíme mnoho: psychickou pohodu, přirozenou komunikaci, pozornost k soustředění, domov a jsem přesvědčen, že po průmyslové revoluci je ta revoluce AI a sociálních sítí dalším „odpřírodněním“ člověka.
Nedávno jste také získal prestižní ocenění Pelikán časopisu Listy, které přišlo z úplně jiného prostředí… (Cena je pojmenovaná po jeho zakladateli, Jiřím Pelikánovi, známém novináři a významné osobnosti Pražského jara – pozn. aut.)
To mě opravdu dojalo, protože ji udělili lidé, kteří nejsou z ekologických kruhů, ale všimli si propojení témat, myšlení, přístupu. I to je pro mě potvrzení, že téma přírody má přesah a rezonuje. Zároveň ale nejsem člověk, který by si na ceny potrpěl. Vždycky se za nimi skrývá i něco těžkého. Často je dostane ten, kdo je nejvíc vidět, a spousta skvělé práce zůstává neviditelná. A někdy ani není jasné, co ta cena vlastně hodnotí. Úspěšnost? Přínos? Viditelnost? To neumím posoudit. Navíc, tu cenu by si zasloužila i moje rodina. To, že jsem často odcházel pracovat, bylo vykoupeno jejich trpělivostí. A to je možná nejcennější věc vůbec!
Ale radost mi dělá hlavně to, že jsem celý život strávil mezi zajímavými osobnostmi. V pestrém prostředí se kolem mě pořád objevují lidé, kteří mě překvapují. Třeba mladý vědec a popularizátor Petr Tureček, který také propojuje vědu a umění. Jeden jeho citát jsme dali na naše lehátka pro návštěvníky v areálu: „Optimismus je jediný odpovědný přístup ke světu.“ To je krásný.
Kde pořád berete energii a sílu na všechny aktivity?
To mi říká skoro každý, a tak asi nějakou energii mám (smích). Ale upřímně, přijde mi to vlastně docela jednoduché. Mám obrovské štěstí, že dělám práci, která mě opravdu baví. Tak moc, že často ani nevnímám, kde končí pracovní den a kde začíná ten osobní. To je, myslím, klíč. Když děláte něco, co vás naplňuje, tak se energie spíš šetří nebo sama obnovuje. A navíc je to práce, kterou jsem si vlastně vymyslel. Další věc je, že jsem pořád mezi mladými lidmi. U nás v centru je to složité. Lidé mají často málo peněz, zakládají rodiny, a tak tam zůstávám já. Už jsem takový dinosaurus mezi mladými. Ale je to příjemné.
Rozhovor byl psán pro Žurnál Online a Olomouc.cz
Tři laureátky a jeden laureát: Cenu Josefa Vavrouška získaly výjimečné osobnosti za ochranu přírody a environmentální osvětu
V hlavní kategorii za dlouhodobý přínos porota ocenila Michala Bartoše. Výjimečný počin uplynulých let připomněla cena pro Ivanu Bufkovou, bioložku a ekoložku, která se zasadila o obnovu mokřadů na Šumavě. Mezi mladými osobnostmi vynikla Rozárie Haškovcová známá z Instagramu jako shluk.bunek, která převzala ocenění Ekozásek roku Nadace Partnerství. Cenu ministra životního prostředí za komunikaci, vzdělávání a osvětu získala influencerka a ambasadorka cirkulární ekonomiky Jitka Nováčková.