Profesor Ivo Jirásek z katedry rekreologie Fakulty tělesné kultury UP se stal laureátem Warren Fraleigh Distinguished Scholar Award, kterou uděluje International Association for the Philosophy of Sport (IAPS). Cenu převzal na letošní jubilejní 50. konferenci IAPS v Chorvatsku, na které také vystoupil jako keynote řečník s přednáškou věnovanou hierofanii a transcendenci ve sportu, která bude v březnu 2024 publikována v Journal of the Philosophy of Sport.
O tom, že ocenění nesoucí jméno jednoho ze zakladatelů filozofie sportu za mimořádný přínos tomuto oboru obdrží jako vůbec první laureát ze střední a východní Evropy, se Ivo Jirásek dozvěděl s předstihem už vloni. „Byl jsem opravdu velmi překvapený, protože jsem od filozofie sportu, kterou jsem dříve vnímal jako své hlavní odborné zaměření, už víceméně utekl a své publikační aktivity směřuji spíše do oblasti rekreologie a výchovy v přírodě. Navíc mi nepřipadá, že bych do tohoto pole vyryl až tak hlubokou brázdu. Na druhou stranu musím říci, že cenu vnímám jako motivační prvek a neuzavírám si zcela pomyslné dveře, protože filozofie sportu je zajímavá oblast a stojí za to se v ní pohybovat,“ říká k ocenění.
K zaměření na filozofii sportu se před lety dostal tak trochu dílem náhody. V 80. letech se účastnil zážitkových kurzů Prázdninové školy Lipnice, postupem času je začal i spoluorganizovat a nemožnost verbálního sdílení prožitků z těchto akcí se stalo i podnětem k zaměření jeho dizertační práce. „Když Radek Hanuš dělal první kurz lipnického typu pro katedru rekreologie, oběma nám přišla nabídka na spolupráci. Pracovní místo na katedře však bylo pouze jedno. Fakulta nicméně hledala i někoho se zaměřením na filozofii tělesné kultury. Tak jsem to zkusil, byť jsem na spojení filozofie, královny myšlení, a sportu nejprve nahlížel trochu s despektem,“ vzpomíná profesor, který v současnosti na FTK UP garantuje magisterské studium rekreologie.
Původně přitom na vysokou školu ani nechtěl, rozmyslel si to až na vojně. Na olomoucké pedagogické fakultě vystudoval český jazyk a občanskou nauku, za prohloubením humanitního vzdělání se vydal ještě na filozofickou fakultu, kde absolvoval filozofii ve spojení s politologií. Přes své ateistické založení uvažoval i o teologii, ostatně témata spojená s náboženstvím se v jeho textech či přednáškách často objevují.
Díky potřebě vybočení z všednodenní rutiny a zájmu o jinakost (a opět trochu i díky náhodám) mohl nejen pro svůj vlastní rozvoj čerpat i ze zkušeností nabytých například při výzkumné plavbě na historické plachetnici, při zimním táboření na Sibiři nebo při týdenním pobytu ve tmě. „Pokud omezíme možnosti svého pohodlí a dostaneme se do oblastí, kde jsme nuceni se více koncentrovat sami na sebe, na to, abychom přežili, ukáže se nám hodnota některých věcí v úplně jiném úhlu pohledu. Třeba hrnek čaje a hrst oříšků můžou být úžasná věc, i když to tak běžně nevnímáme. Zároveň se můžeme dostat hlouběji do sebe a můžeme reflektovat, co má smysl a co je jen utrácení času,“ přibližuje Ivo Jirásek s nadšením. Rozmanitost ho láká.
Když se ho však zeptáte na to, co by ze své práce vyzdvihl a v čem on sám vidí svůj mimořádný přínos, za který byl oceněn, pokrčí rameny. „Dříve jsem si myslel, že nejdůležitější, co můžu v životě dělat, jsou texty. Při několika příležitostech v poslední době jsem si ale uvědomil, že ten bytostně lidský kontakt, ke kterému se nedá dospět v přednáškové síni, nýbrž na kurzu, je asi důležitější. A jsem velmi rád, že rekreologie od počátku bere kurzovní výuku jako hlavní způsob působení a kultivace studentů. Nicméně stále se snažím studentům vybrané texty k hlubšímu přemýšlení zprostředkovávat, i když je to stále těžší. Přesto se hodně zaměřuji na psané texty, na slova, jejich význam a hloubku. Mám pocit, že když něco při psaní třeba i desetkrát přeškrtám a opravím, dojdu k nejpřesnějšímu významu. Třeba podcasty bych asi neuměl. Ale chápu, že písemnou formou oslovuji čím dál méně lidí.“
Škrtání a úpravy ovšem nemusejí být vždy úplně dobrovolné a motivující. Příkladem může být příspěvek věnovaný náboženskému rozměru Foglarových Rychlých šípů nedávno zveřejněný v časopisu Culture and Religion. První verzi Ivo Jirásek napsal před pěti lety, jedenáctkrát byl v zahraničních časopisech odmítnut, několikrát článek upravoval. Nebylo to poprvé, s kolegy se u odborných prací zaměřených na Foglarovo dílo museli popasovat se specifičností tohoto autora v českém prostředí i připomínkami z oblasti genderu.
Jisté pomyslné hrany se Ivo Jirásek dotkne i v chystané práci s tematikou nahoty ve sportu. „Některé feministicky orientované filozofky sportu považují už jen zveřejnění fotografie dívek a žen v plavkách ve sportovním časopisu za jejich dehonestaci. Samozřejmě záběry, ze kterých sexualizace a objektivizace těla vyloženě čiší, je třeba kritizovat. Nelze ale říci, že takové významy vyplývají ze všech zobrazení nahoty. Kdybychom ji zcela odstranili z veřejného diskursu, zničíme dlouhou historii lidské sebereflexe ve formě umění. A já nejsem schopen vnímat třeba Venuši Mélskou nebo Michelangelova Davida jako zvěcňující pornografii. Promýšlím tedy strukturu kritérií, pomocí nichž můžeme hodnotit zobrazování těla ve sportu poněkud sofistikovaněji. Věnuji tomu tolik času, kolik bude třeba,“ uzavírá odhodlaně Ivo Jirásek.