S cílem podpořit a motivovat mladé autory a překladatele v jejich autorské práci byly uděleny Ceny Evalda Schorma. Výsledky jubilejního dvacátého ročníku přinesly úspěch i Veronice Vítkové z katedry divadelních a filmových studií FF UP, která se spolupodílela na tvorbě původní hry Hledat Robinsona. Vznik i obsah díla přiblížila v krátkém rozhovoru.
Cena Evalda Schorma je určena stávajícím studujícím DAMU, JAMU, FF UK, FF MU, FPF v Opavě, FF UP a konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad do češtiny dosud nepřeloženého díla. Za původní hru Hledat Robinsona ji získaly Natálie Bočková (FF MUNI), Veronika Navrátilová (JAMU), David Štandera (DAMU) a Veronika Vítková (FF UP).
Co pro vás Cena Evalda Schorma znamená?
Velkou radost, že má naše hra přesah, že se třeba někde někoho dotkla. Zároveň je to možnost dostat se do širšího divadelního kontextu. Možnost potkat mladé autory, kterých si moc vážím a inspirují mě, ale zatím se navzájem jenom tušíme. Najít v divadle komunitu a blízkost, to mi přijde nejpodstatnější.
O čem oceněná hra je?
Tohle je komplikovanější otázka, než se zdá. Ráda zjednodušeně říkám, že o vyléčení. Vnímám naši hru jako takovou sondu do velmi konkrétního příběhu, který může být univerzálním zážitkem spousty jedinců generace Z. Jsme taková generace trosečníků, každý se cítíme trošku sám. Vnímáme spoustu věcí najednou hodně intenzivně, včetně těch smutných, které si naši rodiče třeba nedovolili nebo neuměli přiznat. My už se sami umíme uchlácholit nebo se o to snažíme. O tom naše hra je, o empatii k sobě samému v tomto světě.
Jaká byla vaše role při vzniku hry?
Na Robinsonech jsme pracovali ve čtyřech lidech. Stejně jako jsme před několika lety my čtyři vytvořili i divadelní těleso. Věděli jsme, že píšeme něco, co bude Natálie Bočková režírovat a my ostatní to odehrajeme, že ty pomyslné molekuly, co se pospojují, budou z nás tří a ona jim dá tvar. Natálie je neuvěřitelně citlivá autorka s přesnou představou, umí usměrňovat naše výbuchy energie, nebo naopak podněcovat nápady, když se cítíme vyprázdnění. Každý jsme prohlubovali jednu z postav, Johanu, Josefku a Jakuba. Ohmatávali jsme si různé situace a pak dlouho reflektovali, zaznamenávali a hledali páteř, která všechny tři příběhy propojí.
Můžete popsat její vznik? Máte už dřívější podobné zkušenosti?
Před dvěma lety jsme začali sbírat materiály. Pamatuji si, jak jsme seděli na piknikové dece v Žižkových sadech v Hradci Králové, roztékal se nám polárkový dort a Natálie Bočková nás nahrávala na diktafon, když jsme si povídali o tom, jaké by to bylo na opuštěném ostrově. Takto jsme se s přestávkami scházeli celé léto a dotýkali se témat, která nás tíží. Témata jsme spolu objevovali a vyplňovali pomyslné mezery. Asi po roce přišlo takové zvláštní období, zpětně si myslím, že to bylo vyčerpání všech zúčastněných. Tehdy jsme si řekli, že naše dílo potřebuje pauzu. Ta trvala téměř rok. Nabrali jsme sílu a pak zhodnotili, že náš text dozrál. Bylo potřebné mít od něj odstup. Naty jej pak upravila do finální podoby.
I když jsme byli s Davidem a Veronikou odmalička součástí Divadla Jesličky Josefa Tejkla, nikdy předtím jsem podobný typ tvůrčího procesu nezažila. Až jsme se potkali v nynějším uskupení, které nás hodně formuje i z hlediska práce s textem. Pro mě osobně bylo opravdu důležité, že jsme se našli s Naty, která nám tehdy položila důležitý dotaz: A co prožíváte vy? Co je teď to téma, které chcete objevit? Do té doby jsem nad tímto tématem asi nepřemýšlela.
Jaké máte plány? Co chcete dělat po absolutoriu?
Mám pocit, že konec divadelní sezony a akademického roku je zatím docela intenzivní kolotoč a nejde mi přemýšlet dál než jeden den dopředu. Ale přála bych si dostudovat v Olomouci a možná jít jednou na doktorát. Mám teď otevřených pár pomyslných dveří, mimo jiné bychom mohli s naším divadelním uskupením působit v brněnském Divadle na výstavišti, taky se moc těším na asistenci dramaturgie v divadle DRAK, která mi začne tento podzim.
Cena Evalda Schorma je prestižní ocenění, uznávané i v zahraničí. Je určena stávajícím studujícím DAMU, JAMU, FF UK, FF MU, FPF v Opavě, FF UP a Konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad do češtiny dosud nepřeloženého díla. Nominovat na tuto cenu může jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost. Letos tuto cenu vedle Veroniky Vítkové získala z UP také Terezie Šípová, studentka navazujícího magisterského studia Divadelní studia – Filmová studia, a to za překlad divadelní hry Machinal (Mašinérie) Sophie Treadwell.