Radmila Švaříčková Slabáková z katedry historie Filozofické fakulty UP vydala v prestižním nakladatelství Routledge kolektivní monografii s názvem Family Memory. Practices, Transmissions and Uses in a Global Perspective. Společně s kolegy z celého světa se v ní zabývá rodinnou pamětí, oblastí bádání, které vědci věnují pozornost více v zahraničí než u nás.
Jak funguje rodinná paměť? Jak byla studována? Jak je studována a jak může být studována? Jak je na ni možné nazírat v různých sociálních či politických kontextech? Co může přinést do budoucna?
Paměťová studia jsou interdisciplinární, v zahraničí se rozvíjejí od osmdesátých let 20. století.
„Abych alespoň zčásti vysvětlila, čemu se věnují paměťová studia v kontextu rodiny, uvedu jeden příklad z Německa. Na konci devadesátých let 20. století se tam uskutečnil výzkum, jehož výsledek byl pro německou společnost šokující. V prostředí desítek rodin se prostřednictvím rozhovorů zkoumaly vzpomínky Němců na nacismus a holocaust. Badatelé shromáždili údaje tří generací. Důležité bylo sledovat, jak události vypráví nejstarší generace dalším pokolením, také to, jak se informace předávají mezi generacemi a jakou informací nakonec disponuje nejmladší generace. Z tohoto výzkumu vyšlo najevo, že v Německu žádní nacisté nebyli,“ říká editorka monografie Radmila Švaříčková Slabáková.
Přestože se obecně vědělo, že v nejstarší generaci zkoumané skupiny lidí byli tací, kteří inklinovali k nacismu, dokonce v ní byli i jeho příslušníci, ukázalo se, že nejmladší generace už skutečnost vnímá jinak. Podle ní žádní nacisté nebyli. „Je důležité však říct, že výsledek, k němuž uvedený výzkum dospěl, nevznikl proto, že by si ho nejmladší generace vymyslela nebo chtěla určité věci schválně zamlčet. Ke zkreslení sice může dojít i například afektivním poutem k nejstarší generaci, podstatné je však to, že jde o výsledek fungování rodinné paměti,“ vysvětluje historička z FF UP.
Uvedený příklad podle badatelky olomoucké filozofické fakulty ukazuje na velkou disproporci mezi tím, co se například děti učí ve škole, s čím se vystupuje na veřejnosti, a tím, jak stejná témata vnímají rodiny. „Rodinná paměť je významný fenomén a je potřebné tyto výsledky výzkumu vnímat jako varovný signál. Už proto, že uvedené není něco, co zůstává uzavřeno v rodině. Naopak rodinná paměť může později ovlivnit veřejné mínění. V tomto konkrétním příkladě to, jak společnost může zacházet se svou minulostí v budoucnosti.“
Kolektivní monografie, jejíž český název lze volně přeložit Rodinná paměť. Jak se praktikuje, jak se přenáší a jak se používá v globální perspektivě, je určena především odborné mezinárodní komunitě. Vznikla z iniciativy Radmily Švaříčkové Slabákové, která chtěla vyzkoušet, jestli lze o rodinné paměti jako o teoretickém a analytickém konceptu uvažovat v různých politických a sociálních kontextech 20. století. S cílem shromáždit příspěvky autorů napříč světem a s přesvědčením, že paměť je potřebné zkoumat v globálním měřítku, oslovila badatele a badatelky pěti kontinentů.
„Národní hranice jsou velmi pohyblivé a to, jak určitá společnost nahlíží na svou minulost, leckdy může souviset s tím, jak na ni nazírá jiná národní komunita. Kolegyně z Indie psala o rozdělení této země roce 1947. Přestože demokratická Indie o této těžké etapě národních dějin mlčela, rodiny, které se najednou ocitly rozdělené mezi Indií a Pákistánem, si nesly vzpomínky s sebou. Je důležité nezapomínat na rodinnou paměť dané oblasti, protože může být důvodem pro následné druhy nestabilit. Může však také zaplnit mezeru po tom, o čem oficiální prameny mlčí,“ doplňuje Radmila Švaříčková Slabáková. Zdůrazňuje přitom, že by nemělo zůstat bez zájmu, že se na minulost může nějakým způsobem dívat stát a že jiný pohled na stejné události mohou mít rodiny.
Kromě příspěvku indické badatelky lze v odborné publikaci najít i příspěvky z Nového Zélandu, Afriky, Jižní Ameriky či Evropy. „U nás by v tomto smyslu bylo určitě velmi zajímavé věnovat se rodinné paměti komunistického období. Žádný podobný výzkum na uvedené téma v České republice není. Věřím, že by mohl přinést řadu zajímavých zjištění.“
Genealogie, rodinná historie se zkoumá více v zahraničí než v české historické komunitě, a i když se Radmila Švaříčková Slabáková věnuje rodinné pamětí již delší dobu, v České republice je jednou z mála. Stojí za prvními českými odbornými monografiemi o rodinné paměti i za touto první přehledovou kolektivní monografiií v angličtině.
„Paměťová studia se doposud většinou zaměřovala na velké kolektivní entity. Zkoumala se kolektivní paměť národa, to, jak národ v současnosti vzpomíná na minulé události. Například jak současná společnost hodnotí druhou světovou válku, jak je zobrazována v muzeích, jak se o ní píše v literatuře, jaké pořady a filmy vznikají o druhé světové válce a jak je v těchto filmech druhá světová válka vystižena,“ vysvětluje historička z UP. Právě proto, že se paměťová studia doposud věnovala především větším celkům, zaměřila svou pozornost badatelka katedry historie FF UP na rodinu. V tzv. badatelském poli paměťových studií zdůrazňuje rodinu jako specifickou paměťovou komunitu hodnou pozornosti.
„Paměťová studia vycházejí z toho, že současnost má vliv na to, jak se díváme na minulost. Není to historie, která se dívá do minulosti a současnost ji přitom tolik nezajímá. Paměťová studia vycházejí ze současnosti, je to vlastně minulost v přítomnosti.“
Novou kolektivní monografii Family Memory. Practices, Transmissions and Use sun a Global Perspective nabídla k vydání v nakladatelství Routledge sama její editorka. Prostřednictvím různých posudků prokázala, že obsah knihy je pro prestižní nakladatelský dům kvalitní a zajímavý. Kniha je podle Radmily Švaříčkové Slabákové nezbytným průvodcem pro ty, kteří se budou věnovat mezinárodním paměťovým studiím.
Family Memory. Practices, Transmissions and Uses in a Global Perspective. Editor: Radmila Švaříčková Slabáková, Routledge: London 2021. Přípravu monografie podpořila IGA FF UP, její vydání financovalo nakladatelství Routledge.
Radmila Švaříčková Slabáková: „Kniha je o tom, že rodinná paměť je důležitá paměťová komunita, na kterou by se nemělo při výzkumech minulosti zapomínat. Díky ní lépe pochopíme, jak se současná společnost vztahuje k minulosti.“