Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. Marta Cvoligová už je v důchodovém věku, přesto je velmi aktivní a mimo jiné dobrovolně pomáhá i ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých v Olomouci, kde si vybudovala vazby kvůli svému otci.
Vystudovala dějepis a češtinu, pracovala jako učitelka, později přešla do pojišťovnictví. V důchodu se vrátila ke studiu a navštěvuje jednoleté programy Univerzity třetího věku Univerzity Palackého, momentálně už poněkolikáté Dějiny výtvarného umění v kostce.
Co vás přivedlo k dobrovolnictví?
Když mému otci v roce 1998 diagnostikovali slepotu, i když ještě částečně viděl světla a stíny, společně s mamkou hledali nějakou pomoc. Dozvěděli se o Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých (SONS) a začali pravidelně chodit do její olomoucké odbočky. Myslím, že díky tomuto rozhodnutí zažili pěkné stáří.
Otec zemřel v roce 2011, ale mamka do SONS chodila stále, neboť si tam za tu dobu vytvořila přátele. Když jsem poté odešla do důchodu, začala jsem ji tam vozit, protože už se jí hůř chodilo. V prosinci jí bude 93 let, takže se snažím, aby si ta přátelství, která tam navázala, udržela co nejdéle. Tím jsem se tam víceméně zaháčkovala i já a začala jsem tuto pomoc vnímat jako smysluplnou činnost, ve které má člověk možnost poznat spoustu nových věcí.
Co v organizaci děláte?
Vedu kurz salsy, která je i mým soukromým koníčkem. Kdysi jsem nějakou dobu tančila a teď ve stáří jsem se k tomu přes jeden z kurzů Univerzity třetího věku dostala zpět. V SONS mi proto nabídli, jestli bych nevidomé nechtěla něco naučit.
Bude to dva roky, co jsme s tančením začali. Z počátku pro mě byla výuka složitá, protože orientace nevidomých v prostoru je úplně jiná než u vidoucích. Často musí překonat určitý strach z prostoru. Nejvíce se báli točení. Otočku na jednu dobu jsem jim musela rozfázovat, takže se otočili o 180 stupňů na dvě doby a stejně i nazpátek. Chvíli mi trvalo, než jsem se s tím sžila. Museli se srovnat i s rytmem, ale většinou dobře slyší, takže to nebyl až takový problém. V současné době už jsou někteří žáci schopni tančit i v páru. I já mám v kurzu párového tanečníka, se kterým teď na podzim půjdeme dokonce do normálního kurzu pro vidoucí.
Vedete ještě nějaký kroužek?
Kdysi jsem učila češtinu, takže mám ještě jednou měsíčně češtinářské okénko, zhruba na dvacet minut. Nevidomí ale nemohou psát, takže si vždy něco zopakujeme ústně, zaměříme se třeba na psaní mně/mě a potom si dáváme hádanky. Pro zpestření občas zadám i nějaké slovní hříčky, u kterých třeba vytváří krátký příběh na pět vět, kde všechna slova začínají stejným písmenem. Nebo jim dám nějaké slovo, například Velikonoce, z jehož písmen se pak snaží složit co nejvíce dalších slov.
Máte v organizaci nějakou oblíbenou aktivitu?
Jednou za čtrnáct dní chodí nevidomí na bowling, to se mi líbí a chtěla bych chodit častěji. Zvednou se jim zábrany na straně dráhy, aby koule nepadala do žlábku, což je dobré i pro mě. Vždycky se někam trefím. Někteří vidí stín, takže přibližně vědí, kolik kuželek srazí. Navíc jsou tam i obrazovky, které mohou mluvit.
Jak dlouho se v organizaci vlastně angažujete?
Od roku 2016. Ale bylo to pozvolné. Nejdřív jsem jen doprovázela maminku a rozvážela její kamarádky, za další rok jsem se s nimi vydala na první výlet a už to jelo.
Takže i doprovázíte?
SONS má celoroční program, kdy se každý týden něco děje. Program je pestrý, takže si v něm každý najde svoje. Ať jsou to různé přednášky, divadlo a jiné kulturní akce nebo výlety v rámci jejich turistického oddílu Surikaty. Jezdí se do blízkého okolí Olomouce, třeba na Sovinec, do Náměště na Hané, ale plánují se výlety i dál, například do Prahy. Mám v organizaci několik „svých klientů“, které doprovázím nejčastěji. Potom příležitostně i jiné nevidomé.
Co takové doprovázení obnáší?
V podstatě to znamená, že lidem pomáháte zorientovat se v prostoru, aby nezakopli nebo se jinak nezranili. Většina z nich má alespoň zbytky zraku, takže něco málo vnímají, ale když se potřebují na něco zaměřit detailně, stejně si to musí ohmatat. Takže když nám třeba na zámku dovolí si nějaký předmět osahat, pomáhám jim navést ruku apod.
Jak velká je potřeba dobrovolníků? Třeba na turistiku jich určitě musí být mnoho, aby byla zajištěna bezpečnost.
Ano, tam musí mít každý svého dobrovolníka. Stálí členové organizace většinou mají dostatek kontaktů, takže nás před akcemi obvolávají, jestli s nimi nechceme jít. Nebo se na akci přihlásím sama a pak dám vědět svým stálým lidem, jestli tam nepůjdou taky. Když řeknou, že ne, ozvu se holkám v SONS, že jsem volná a mohou mi někoho přiřadit. Samozřejmě snaha získávat nové dobrovolníky je pořád, protože těch nikdy není dost. Každý rok se pro lidi, kteří mají zájem pomáhat, koná soustředění, na kterém se seznamují se správnými způsoby vodění, jak procházet dveřmi, co dělat, když potřebuje nevidomý na záchod atd.
Co vám dobrovolnictví přineslo?
Určitě dobrý pocit a zkušenosti. Člověk si myslí, že když má někdo handicap, bude ublížený nebo dokonce zlý, protože je na tom hůř. Nic takového ale vůbec nezaznamenávám. Ti lidé znají své limity. Mají vymezený nějaký prostor, ve kterém se naučili hrát a jsou spokojení.
Není to nějaká uzavřená společnost nešťastných lidí, ale skupina, která chce opravdu žít, akorát s tím potřebují trochu pomoct. Já se na tom můžu určitým způsobem spolupodílet a zároveň navazovat nová přátelství a poznávat nová místa.
Dobrovolnictví současně není o tom, že jste povinný účastnit se všeho možného. Děláte jen to, na co stačíte. Děláte to, co děláte rád, a když se něčeho zúčastnit nechcete, tak se do toho prostě nezapojíte. Když se mi nějakým způsobem změní mé soukromí, třeba kdyby už matka sama nezvládla vůbec nic, je mi jasné, že z toho třeba na rok na dva vypadnu. Nikdo mi to nebude vyčítat.
Je pro vás právě dobrá komunita tím největším plus?
Rozhodně. Samozřejmě tam někdy jsou i problémy. Ale je to tak mizivé procento oproti normální průměrné skupině nebo kolektivu, že mě to až překvapuje. Ti lidi mají spíše touhu se něco nového dozvědět a opravdu jsou pozitivně naladění. Jsou tam jedinci, kteří mají velmi nešťastné vnitřní osudy, které by zdravý člověk nezvládl. Oni to ale vnímají stylem – stalo se. A jdou dál.
Spousta lidí z organizace navíc zná mé rodiče, takže jsou pro mě jako druhá rodina. Myslím, že mi tohle prostředí pomůže překonat i ten nejhorší smutek, až tady matka jednou nebude.